Úvodní slovo k výstavě
Až se letošní rok malířky Kateřiny Pažoutové, co že dělala v posledních letech, může tázaná odpovědět jedním slovem - obrazy. Obrazy mapující téma módy jakožto jednoho z nejcharakterističtějších fenoménů, které přineslo 20. století. Není tedy divu, že tento námět přitáhl a fascinoval autorku do té míry, že mu věnovala dlouhé dva roky. Vznikla tak sestava monografické koncepce, která nepůsobí roztříštěně, nesourodě, nýbrž právě naopak její monotématický výběr vyvolává pocit komplexnosti, soudržnosti a vnitřní jednoty. Jejich výběr uvádí v brněnské Galerii mladých, pod názvem Public Privacy.
Kateřina Pažoutová využila zkratkovitost anglického jazyka a záměrně zvolila výše uvedený název - volně přeloženo "veřejné soukromí" - za účelem vystižení prostředí velkoměsta, prostředí veřejného i soukromého, kde se veřejné prolíná se soukromým; prostředí, kde čistě privátní věc je vystavena na odiv všem očím, a tímto svým odvážným pojetím zároveň rozkryla i hlubší význam ve smyslu povrchnosti a banálnosti života ve městě, metropoli, potažmo téměř v jakékoliv části dnešního světa ovládaného jednotným globalizačním měřítkem.
Autorčino založení prozrazuje nejen idea a základní ladění jednotlivých obrazů, ale i přirozené řetězení těchto děl v jednolitý, na sebe navazující celek. Na první pohled v obyčejné, banální atmosféře obrazů jsou zašifrovány intenzivní osobní vztahy jedince k obecným i konkrétním životním procesům a jevům.
Jistě není náhodné, že v autorčině tvorbě zůstává senzitivní a racionální složka v rovnováze. Autorka je sice fascinována tím, co vidí, ale zároveň si od toho všeho zachovává určitý odstup a tímto se ocitá mezi realitou fyzickou a metafyzickou až surrealistickou. Tudíž je zřejmé, že nepreferuje žádnou stranu ať už umělého, artificiálního světa nebo světa faktického, reálného. Její imaginace je vázána skutečností, objektivitou.
Podobně jako popartoví umělci i jmenovaná si klade za cíl zrušit hranici mezi subjektivní a objektivní realitou, a prohlašuje banální prostředí moderní spotřební společnosti propagované masovými komunikačními prostředky za hodna zobrazení, ale přitom je i kriticky reflektuje.
Hlavní zájem umělkyně, která se rozhodla pro prastaré, tolikrát zatracované médium malby, náleží figuře a prostoru, bytí a pobývání člověka v konzumně dekadentním světě. O této zkušenosti zakoušení světa promlouvá autorka skrze jí nejbližší zkušenost vlastního optického vnímání "načančaných" prodejních výloh a fotografií z módních časopisů patologicky působících a obscénně líbivých. Popartovou ikonografii u ní nalezneme v odkazu na masmédia, sex a reklamu a jejich vzájemnou kombinací směřuje ke zvěcnění člověka v kontextu jeho degradace na objekt rozkoše a zbožní směny.
Své cykly kombinované fotografickými postupy věnovala obecně motivu manekýnů prezentujících módu, ať už ve výlohách obchodů, na veletrzích módy či v denním tisku a módních magazínech. Jejich opakováním a obměňováním útočí na bezobsažnost a zaměnitelnost moderních civilizačních fetišů. Manekýny společně s projekcemi lidských postav zachycuje v klidu a zároveň v jakémsi poklidném pohybu a tato statická dynamičnost vystihuje celkovou schizofrenní rozpolcenost naší atomizované civilizace, kde se vysněný a médii tolik propagovaný ideál krásy neustále střetává s všední a průměrnou každodenností. Cítíme, že autorka ve svých monumentálních figurínách, působících dojmem zvětšeniny, evokuje šablonovitost postmoderních způsobů vidění.
V jejích kresebně pojatých figurách - malba spíše ustupuje do pozadí - nás nejvíce zaujme manýristická protáhlost a celková bezčasová až snová, surrealistická atmosféra. Její realizace mají vysloveně charakter tabulí nebo zdí, na kterých jsou exponovány určité situace, podobně jako na fotografiích Helmuta Newtona, který taktéž zavádí diváka mezi bezčasové figury evokující nám lepší společnost tzv. vyvolených.
Autorka citlivě poukazuje na obrovský manipulační módních agentur, pod jejímiž neustálými agresivními ataky se hmatatelný svět hroutí, a tito noví zvěstovatelé pravdy - módní tvůrci - prostřednictvím reklamního média znovu re-konstruují skutečnost v pojmovou představu, ve zdání skutečnosti.
Je zřejmé, že ze světa na přelomu milénia se vytrácí avantgardní výlučnost, která byla tak příznačná pro začátek 20. století; vše se unifikuje či pomocí dnes tak módního termínu můžeme říci harmonizuje a vše exkluzivní mizí v šedé uniformitě. Tolik proklamovaný postmodernismus tedy nepřinesl jen záruku pluralitní, živé, otevřené, neznásilńující řeči, která s věděním vyrůstajícím z přímé zkušenosti účastníků a s úctou k racionálnímu diskursu zároveń vystupuje za zachování obyvatelného světa, nýbrž i dnes tolik obávanou, nicméně médii propagovanou globalizaci, ať už ve vzhledu či myšlení.
Obecně je nejpodstatnější v tvorbě každého tvůrce sdělení, sdělení jeho pocitu ke světu a životu. I pro autorku zobrazení informace, popisující a determinující dnešní stav postmoderního světa, neznamená pouze něco reprodukovat ve smyslu reprezentovat, nýbrž stejně tak a se stejným právem něco předvést ve smyslu prezentace.
Autorka chápe, že svět módy se sice prezentuje jako krásný a dokonalý, nicméně za prvotním plánem současně v náznaku ukazuje jeho odpornou licoměrnost, vypočítavou pokryteckost, s tím svým neustálým vnucováním myšlenky, že nic nestárne tak rychle, jako dnes koupené oblečení, že kdo nevypadá jako Cindy nebo Claudia, měl by si uvědomit, že něco není v pořádku. Pokud si tuhle myšlenku nechá člověk implantovat, stane se štvanou loutkou. Odmítne-li ji, získá svobodu a ušetří peníze, i když riskuje, že bude mimo, ale kdo chce opravdovou svobodu, ten si outsiderství v tomto smyslu bude rád hýčkat.
Jde Kateřině Pažoutové o totální vzpouru proti společnosti ozářené falešným světlem multimediálního postmoderního světa nebo spíše o jakousi citaci a popisnost tohoto světa? To ať si již každý posoudí sám.
Mgr. Simona Pavlicová
Tel.č. 0602/135 116